Zdravý pes
aneb
Jak být ve své kůži!
Kondice zvířete |
| Nemoc se projeví i ve změně kondice psa. Vitální zvíře, které nám neúnavně přinášelo klacek a míček, lítalo jak kulový blesk a při tom si stačilo „přečíst“ kdejaký patník, je pojednou přešlé mrazem, loudá se nám u nohy a každou chvíli nás donutí se zastavit a odpočívat. Zvíře není líné, zvíře je unavené. Únava může být způsobena nastupující infekční chorobou, kterou většinou provází teplota. Zájem o pohyb nejeví pes s křivicí, s infekčním zánětem jater nebo plic, s dysplasií kyčelních kloubů, s artrózou, slabé, podvyživené zvíře. Nemá-li pes chuť jít na oblíbenou procházku, musíme zpozornět stejně, jako když se náš uličník ponimrá v oblíbené dobrotě a namísto na Matějskou pouť, kam se velmi těšil, chce jít „hajat“. Je-li po venčení unaven starý pes, je to přirozené. Starý člověk už také neláme rekordy. Proto s psím důchodcem podnikáme kratší, leč častější procházky. Je-li po venčení unaveno štěně, buď na ně klademe zátěž neúměrnou jeho věku a štěně si zmaříme (dysplasie kyčelních kloubů), nebo je štěně špatně živeno a slabostí sotva plete nohama. Tento způsob venčení mi kdysi předváděl i Mon. Když jsme se tříletého psa ujali, byl kost a kůže. Obléci jej do pruhovaného pyžama, Hollywood by ho z fleku angažoval do role vězně psího koncentračního tábora. Zvolna ušel několik desítek metrů a pak ulehl na břicho. Myšlenkami na smrt ztěžklou hlavu položil mezi natažené přední tlapy a odpočíval. Mluvila jsem na něj, hladila ho, pes nereagoval. Byla jsem z něj dočista tumpachová! Co to, proboha, dělá? Nikdy jsem nic podobného neviděla. Naštěstí mi rychle došlo, že to není manýra cizokrajného plemene, nýbrž silná podvýživa. Obrovský pes byl slabý jak moucha, tak slabý, že neunesl sám sebe. Z hrobu mu pomohlo několikeré odčervení, kvalitní strava v množství, „jak si sám řekl“, a naše láska. Na návštěvu k nám přijel můj čtenář s tříletou boxerkou a desetinedělním štěnětem středoasijce. Po dvouhodinovém pochrupávání na zadním sedadle auta se boxerka prošla po zahradě, zývla a znavena buchla pod strom. Štěně, jehož přirozeností je rajzování z místa na místo a zvědavost, sedělo jak buchta u paniččiny nohy. Nehlídalo ji, pouze dřepělo a civělo do blba. Aura tvrdí, že koukalo do Mona, ale to není pravda. Při pohledu na dva psí „flegmouše“ jsem si uvědomila, s jakým entusiasmem po zahradě kmitá devítiletá machna Aura a neúnavně dusá třináctiletý dědek Mon. Kdybych pro ně několikrát denně neskákla a nevzala je do domu, kde si na chvilku v klidu dáchnou, celý den by lítali kolem baráku a hlídali. Šla jsem si štěně prohlédnout zblízka: bylo bázlivé, křehounké, klouby na předních končetinách mělo zduřelé a na omak bolestivé, řídká srst bez lesku. Na štěněti se podepsal chovatel, na jinak dobře živené a opečovávané boxerce majitel. Stěně bylo živým důkazem, že jeho matka byla odjakživa prachbídně krmena. Březí a kojící fena nikdy nedostala coby doplňkové krmivo vybalancovanou směs vápníku, fosforu a dalších minerálií. Tu samou potřebu minerálií má každé o překot rostoucí štěně, zejména pak těžkého či velkého plemene. Rovnou ode mne jeli mí známí nakupovat. Poslušně nakoupili vše, co jsem jim poradila. Psi díky deficitu minerálií „meducínku“ přímo nadšeně využívali – a tím to zhaslo. Další už nedostali. Když pán za rok volal, stěžoval si, že pes je podměrečný, že má ptačí hrudníček, hřbet uzký jak dlaň, kozí nohy... „Dáváte mu ty minerálie?“ ptala jsem se, aby řeč nestála, protože odpověď byla nasnadě. „Cože? Aha! Ehm... To se ten sajrajt musí dávat jako že furt, jo? Pes je na suchým a tam je prý vše, co potřebuje, takže nevidím důvod, proč vyhazovat peníze za něco, co už žere!“ Rozloučila jsem se a zavěsila. Proč by on měl vyhazovat peníze za telefon a já poslouchat pindy, které mu „nežeru“? Polehávání, neochota chodit ze schodů, lhostejnost k okolnímu dění a únava – toto vše doprovází také onemocnění zvané břišní vodnatelnost. Jakmile se psovi zvýší objem břišní dutiny, a to symetricky oboustranně, jakmile se při pohybu v psovi „cosi pohybuje“ a „šplouchá“, na nic nečekáme a běžíme s ním k veterináři. Představte si, že se v psovi velkého plemene může při chůzi ze schodů přelévat až 15 litrů břišní tekutiny! Je to obrovská zátěž a pes bez odborné pomoci uhyne. Že ve vašem manželovi taky podivně šplouchá? Tož se ho zeptejte, kolik dnes vyzunkl piv! Že ve vaší tchyni taky zlověstně šplouchá? Klídek! Každé tchyni z těch mladých šplouchá na maják! Šplouchá i mně. Vodnatá tekutina se v břišní dutině hromadí při vleklých srdečních nemocech, při poruchách krevního oběhu, při vleklých nemocech jater či ledvin, při tuberkulóze a při chronických zánětech pobřišnice. K vodnatelnosti dochází tak, že na cévy procházející břišní dutinou je vyvíjen neúměrný tlak: z krve začnou unikat tekutiny a ty se hromadí v břišní dutině. Pokud se vyskytne vodnatelnost u mladých psů, může být vyvolána silným začervením zvířete (parazitární invaze) nebo dlouhodobou podvýživou. V tomto případě za vážné onemocnění odpovídá člověk: štěně neodčervil a špatně je krmil. I to málo, co štěněti dal, mu sežrali červi. Špatné je, když nám na vodítku vrávorá rychle dýchající pes, vyplazuje na nás zmodralý jazyk a pokašlává. Tyto příznaky většinou avizují chorobu srdce. Také při artróze, zejména kyčelních kloubů, pes o korzování nestojí a instinktivně se šetří. Není divu, vždy každý pohyb ho pekelně bolí! Obrušujte si půl hodinu i déle koleno smirglpapírem a pochopíte, jaké to je, když se kloub pohybuje v kloubním „futrálu“ nasucho jak nepromazané ložisko. Jakmile se nemoc zhorší, pes začne typicky kulhat a my mu konečně uvěříme. Slitovný člověk odchytne chorobu v raném stadiu, kdy s ní lze ještě leccos dělat. Pamatujme si další zásadu: simulantství je psovi cizí, nebo nepobírá nemocenskou. To, že pejsek na výzvu „Ukaž, jak tě bolí pacinka!“ zvedne tlapku a s rozesmátou tlamou vzorově zakulhá, není simulantství, nýbrž nacvičené číslo psího baviče, na jehož konci čeká odměna. |
