Kniha PSI ZABÍJEČI: Století lidských šelem

PSI ZABÍJEČI

Mýtus, realita či zbožné přání?



	Století lidských šelem



	Od pádu asyrské velmoci do konsolidace prvního mohutného árijského impéria v Přední Asii (610-510 před n. l.) uběhlo sto let, nejbouřlivějších v celé historii této části světa. Dějiny se rozběhly závratnou rychlostí: z Asie byl vytlačen Egypt, Babylóňané zničili judskou říši, samostatnost ztratily říše médská a lýdská, Peršan Kýros se zmocnil východního Íránu, jeho syn Kambýsés učinil konec faraónskému Egyptu, Kýrův synovec Dáreios vybudoval mocnou perskou říši, Atéňané vyhnali své tyrany a Římané své krále - žádné jiné století předtím nebylo bohatší na události. To vše zaznamenávali řečtí a římští historikové, obmýšleli řečtí filozofové, na východě se od světa marnosti odvrátil Buddha a Zarathuštra. Obraz bouřlivého století se promítl ve starozákonní knize přičítané proroku Danielovi. Jakoby snová vidění prorokova, v nichž spatřuje tehdejší velmoci - Babylónii, Médii, Persii a Makedonii - jako vzájemně se rdousící šelmy, se ukázala pravdivá.

	Persie - čtyřhlavý levhart se čtyřmi křídly
	Kdykoli perský král nadiktoval sled posledních událostí svému písaři, zápis pečlivě zrevidoval a svitek dal uložit do královské knihovny, kde byl nepřístupný poddaným i cizincům. Také královská kronika se četla jen členům rodiny. Knihovnu v paláci z cedrového dřeva zapálil vítězstvím a vínem opilý Alexandr Veliký po dobytí Persepolis. Při studiu dějin starého Íránu jsme tak odkázáni na neíránské prameny. „Zaručené zprávy“ pocházely z bazarů, od kupců vedoucích obchod mezi provinciemi, dvorní tajemství byla šířena indiskrecí zlomyslných eunuchů, ložnicová tabu zhrzenými ženami... Tehdejší dějepisec měl tedy k dispozici jenom klepy, pověsti, legendy, pomluvy opozice a chvalozpěvy klábosivých velmožů, plody fantazie mnohomluvných kupců... Když nastoupil na trůn král Dáreios, nejdříve potřel a na kříže přibil vnitřní opozici. Pak měl devět nepřátel, šest věrných pomocníků, svedl devatenáct bitev - to vše zvládl starověký workoholik za jediný rok! Perská říše měla kolem roku 480 př. n. l. rozlohu, jíž žádná její předchůdkyně v Přední Asii nikdy nedosáhla. Starozákonní kniha Ester říká, že sahala od Indie až k zemi Kúš (Etiopii), že ji tvořilo 127 krajin. Nás bude zajímat, že někde u Aralského jezera ve Střední Asii Dáreios svedl bitvu se Skythy, kteří nosili „špičaté čepice“, a že Persii patřilo poříčí Syrdarje, což je řeka protékající Uzbeckou, Tádžickou a Kazašskou republikou. Zajímat proto, že tam svědomitě pásli a stáda ovcí a koz střežili mohutní pastevečtí psi, předci dnešních středoasijců. Za Skythy se Dáreios vypravil i na území dnešní Ukrajiny, do jihoruských stepí. Skythové se stáhli do vnitrozemí, neboť step byla jejich věrným spojencem. Vypravuje se, že skythský král Idanthyros poslal Dáreiovi na jeho výzvu k boji podivný dárek: ptáka, myš, žábu, pět šípů a psa. Dáreiovi jeho moudrý rádce vyložil potupný význam zásilky takto: neodletí-li Peršané jak ptáci, nezahrabou-li se do země jak myši, neskočí-li do vod jak žáby, budou skythskými šípy zahubeni jak psi! Dáreios pochopil marnost svého podnikání a odtáhl zpět. Peršané si včas uvědomili, že Skythům by ze všeho nejvíce posloužily blížící se mrazy a vánice. Když ruskou zimu podcenil vojevůdce Napoleon Bonaparte, prohrál. Když ruskou zimu přezíravě odmávl Hitler, prohrál. Hlavním královým zaměstnáním kromě válek a audiencí byly lovy a hostiny. Lovilo se v přírodě nebo v parcích. Jaká zvířata žila v královské zoo a na královském dvoře? Reliéf na východním schodišti persepolského apadána znázorňuje, jak delegace přivádějí králi darem koně vzácných plemen, dromedára, býka, tura zebu, berany, mezka, kozla, mladou žirafu, lvici a dvě lvíčata... Po psu tu není ani chlup! Vlastnili rozmařilí Peršané, dychtící po výstřelcích a přepychu, něco tak prachobyčejného, jako je pes? Jistě, drželi smečky lehkonohých loveckých psů, statní psi chránili stáda. Pastevečtí psi provázeli stáda po celém tehdejším světě, ať pastviny patřily komukoli. Byli před Peršany, byli i po nich! Používali je Peršané v boji? O tom, že si král bral na válečná tažení své psy, důkazy existují. Například Sextus Iulius Frontinus v díle Válečné lsti zaznamenal, že „Dáreios ve snaze zatajit před Skythy svůj odchod zanechal v táboře psy a osly. Když nepřítel slyšel štěkot a hýkání, věřil, že Dáreios je stále na místě.“ Perský král obětoval zvířata a zmizel „poanglicku“. Nikdo mu to nezazlíval, naopak, současníci to považovali za jednu z válečných lstí, za „bezva fintu“. V další bitvě, tentokrát s Alexandrem Velikým, po porážce uprchl a v táboře „zapomněl“ matku, manželku a děti. Starověký člověk necítil lítost s lidmi, natož se zvířaty. Kruté životní podmínky nepřály lásce, a to ani rodičovské, přátelství, lítosti, soucitu atd. atd. tak, jak zná tyto kvality dnešní člověk. Bratr zabil bratra, syn otce, otec své syny, přítel přítele. Proto se dodnes říká o tom, kdo usiluje o moc a prospěch a na nikoho se při tom neohlíží, že „nezná bratra“. Zvířata, psy nevyjímaje, byla jenom živou věcí, která sloužila zájmům člověka. Současná kynologie se hluboce mýlí, když tvrdí, že psi se u starověkých panovníků a vojevůdců těšili velké vážnosti a že hráli v bitvách významnou roli. Popišme si nyní, jak perská armáda vlastně vypadala. Pomůže nám v tom samotný Hérodotos. Jádrem branné moci Peršanů byl elitní sbor královské gardy tvořený tisícem jezdců a tisícem kopiníků. Hned za nimi co do významu následovalo deset tisíc Nesmrtelných, urozených strážců. Název „Nesmrtelní“ dostali proto, že kdykoli jeden z nich zemřel, byl ihned nahrazen jiným, takže počet sboru zůstával stále týž. Střežili palác, a když král cestoval, střežili jeho stan. Početné oddíly působily v pevnostech provincií, za války se stavěly sbory pomocných vojsk. Vojsko tvořila pěchota, jízda na koních, jízda na velbloudech, co do hlavních zbraní byli kopiníci, lučištníci, střelci z praků. Na pompejské mozaice znázorňující bitvu Alexandra Velikého s Dáreiem III. vidíme válečné vozy. K nápravám některých vozů byly na obou stranách připevněny ostré kosy. Při útoku působily tyto „sekačky“ starověku velké ztráty v nepřátelských řadách tím, že „kosily“ cestu pěchotě a jízdě. Nebyly vynálezem Peršanů, používaly je i jiné armády. Peršané měli dostatek lidí i prostředků k vedení válek - ale jejich králové nebyli ani valní stratégové ani mistři válečné lsti jako Alexandr Veliký, épeirský Pyrrhos, Hannibal či Gaius Iulius Caesar. Byli to typičtí orientální vládci a o jejich rozmařilosti kolovaly legendy. Jak asi vypadalo líčení obyčejných lidí, když v podání historika Cartia Rufa vyznívá velkolepý královský průvod ve válečné kampani proti Alexandu Velikému jako kýčovitá reklama na prací prášek? „V čele byl nesen oheň na stříbrném oltáři... za ním šli mágové a zpívali starou národní píseň.“ Následovalo 365 sličných jinochů v purpuru, za nimi drkotal obřadní vůz Diův, tažený bělouši, pak se ubíral velký kůň zvaný sluneční oř. Po něm defilovalo deset tisíc Nesmrtelných, patnáct tisíc králových příbuzných, jízda dvanácti perských kmenů v krojích, za královým vozem ze zlata a stříbra šlo deset tisíc kopiníků, kopí měla násadce ze stříbra, hroty pozlacené, pak 200 mužů, nejvznešenější z příbuzných, na konci průvodu dusalo 30 tisíc pěšáků a za nimi 400 králových koní. Pak jel vůz královy matky a vůz jeho manželky, provázené zástupy žen na koních. Pak jelo patnáct cestovních vozů, na nich královy dítky, jejich chůvy a eunuchové, 365 vedlejších žen králových, 600 mezků a 300 velbloudů vezlo králův poklad střežený lučištníky, pak jely ženy příbuzných a přátelů králových a zástup markytánů a chasa záškodní. Zadní voj tvořily sbory lehkooděnců. O psech se Rufus nezmiňuje. Kam s touto karnevalovou maškarádou na makedonskou armádu, kde král byl z rodu drsných pastevců bravu, kde vše bylo jen chudý rytíř, kůň a železo, odříkavost, kázeň a táborem bylo každé místo! Jediné, co považuji za velmi rozumné, bylo to, že král před sebou coby ochranný štít hnal rozbujelé příbuzenstvo, zatímco koně šli až vzadu, pod ochranou pěchoty! Na pět a půl století po Alexandrovi stáli Peršané v pozadí historického jeviště Přední Asie. Írán se rozpadl podle jedněch na devadesát státečků, podle druhých na dvě stě čtyřicet. Arabské kroniky jejich „králíčky“ dokonce nazývají králové kmenů. Měli velkostatky, vinice, sady, měli pastviny a stáda, měli lovecké a pastevecké psy. Dnešní psi prostých Íránců, krátkosrstí, na vyšších končetinách, připomínají „odlehčené“ středoasijce. Ruští kynologové určili část psí populace ve východním Íránu za ráz středoasijce. Ve starověku byli jejich předkové využíváni ke střežení pevností a provázeli jako živý alarm pomocné sbory. O tzv. indických psech v armádě krále Xerxa hovoří Hérodotos. Povíme si o nich víc v kapitole o Římanech, kde srovnáme dvě starověké armády, orientální a římskou.