PSI ZABÍJEČI
Mýtus, realita či zbožné přání?
Psi starých Germánů
|
| Nejstrašnější psy prý měli Kimbrové, pokeltštěný kmen Germánů, na rozdíl od Keltů povahou krutých lapků a mordýřů. Psiska to byla dlouho- a polodlouhosrstá, převažovalo černé a vlkošedé zbarvení. Přes svou statnost byla temperamentní, neustále připravená se rvát, což také činila. Černí rafani se žlutě žhnoucím pohledem, vyzbrojení mohutnými čelistmi masožroutů, již na první pohled vzbuzovali strach. Strach z nich byl opodstatněný, neboť psi Germánů byli psí Germáni! Kimbrové se spojili se západogermánskými Teutony a s dalšími výbojnými kmeny, aby mohli podnikat mohutné nájezdy na území římské říše, která je popouzela svou pýchou a lákala svým bohatstvím. „Dejte nám půdu, abychom se na ní mohli usadit, a my vám dáme tolik vojáků, kolik jen budete chtít!“ žádali Římany, ohromené tak neslýchanou opovážlivostí. „Lidí máme dost a půdy nemáme nazbyt!“ odpověděli Římané. Došlo k bitvě a Římané byli poraženi. Poté byla strašným způsobem vypleněna země, která předtím žila tři sta let v míru. Proslulou větu „Běda přemoženým!“ historikové přisuzují galskému náčelníku Brennovi, který za stažení svých mužů vyžadoval od Římanů vyšší odměnu, než bylo původně domluveno. Právem poražených je totiž jen a jen dobrá vůle vítězů! Kimbrové a Teutoni se vydali na jih, rozsévajíce přitom všade hrůzu. S sebou na cestu si vzali statné, nesmírně odvážné psy, které chovali k lovu turů, zubrů, medvědů a další člověku nebezpečné zvěře žijící v hlubokých, temných, neprostupných lesích tehdejší střední Evropy. Hercýnským lesem byl fascinován samotný Gaius Iulius Caesar při své druhé výpravě do Germánie. „A není nikoho..., kdo by mohl říci, že buď došel až k počátku toho lesa, třeba po šedesátidenním pochodu...“ popisuje ve svých Válečných pamětech. Zejména tur byl strašlivé zvíře. V kohoutku měřil až dva a čtvrt metru, hlava byla vyzbrojena čtvrtmetrovými rohy. Na malbách v prehistorických jeskyních nejsou zachyceni býci, nýbrž pratuři - navzdory své hmotnosti bystří, rychlí a - nevyzpytatelní. Těch se lovci doby kamenné nejvíce obávali, ty uctívali, ty chtěli ulovit a lov ve zdraví přežít. Ze všech zvířat, která člověk zdomestikoval, byli právě tuři - předkové dnešních oproti nim drobných býků a krásnookých krav - nejnebezpečnější. Úmrtnost mezi prvními pastevci byla díky jim vysoká. Lidé však vytrvali, dokud se jim nepodařilo tury ovládnout. Pomáhali jim v tom i statní lovečtí psi. Později se jim říkalo býčí psi, býkohryzové. Byli o poznání menší nežli starogermánští psi, aby byli pohyblivější, a tak hbitěji unikali býčím rohům a kopytům. Využívalo se jich totiž nejenom při hnaní dobytka, ale i k zápasům s býky. Tvarem čelistí připomínali spíše boxera než mastifa. To proto, aby se mohli lépe „zahryznout“ a držet. Staří Germáni si na svých polodivokých psích titánech velmi zakládali. Cvičili je k nelítostné krutosti ke všemu živému. Psi například vyslídili nejstarší a největší šelmu žijící na Zemi - medvěda. Obklíčili ho a začali proti němu podnikat výpady, vyhýbajíce se dosahu jeho vražedných tlap. Unavené, ztraumatizované zvíře, oslabené krvácením z nesčetných ran, pak skolil náčelník kmene. Usmrcení těchto obávaných, a proto kultovních zvířat bylo výsadou náčelníka. Smečky psů - lovců zvěře a poté lovců lidí - byly chloubou germánských náčelníků. „Celý jejich život - to je lov a horlivý vojenský výcvik. Odmala zvykají útrapám a hledí si otužování,“ vyjádřil se o Germánech Caesar. Psi byli štváni nejen na zvířata, ale i na lidi. Pomáhali jim při obsazování území sousedů a při loupežných nájezdech mimo území vlastního kmene. O těchto nájezdech s chloubou prohlašovali, že je podnikají, „aby se mládež cvičila a aby se učinila přítrž zahálčivé její nečinnosti,“ zaznamenal Caesar. Především s Praslovany neznali slitování. „Polního hospodářství si Germáni nijak zvlášť nehledí, potravou je jim většinou mléko, sýr a maso,“ psal Caesar, který se na jejich území ze všeho nejvíce obával toho, že jeho legiím dojde obilí, jímž se Římané během tažení živili. Pro nás z toho vyplývá, že psi Germánů byli krmeni kvalitní stravou živočišného původu, a proto byli tak statní a jejich hlasy tak dunivé. Psi Germánů se lišili od psů Keltů tak, jak se Keltové svou povahou lišili od Germánů. Keltští psi, světlých barev až bílí, hnali a strážili stáda, hlídali majetek svých pánů, lovili pro své lidi i pro svou obživu, a když byl boj s nepřáteli nejlítější, část psů opustila ženy a děti a spěchala svým pánům na pomoc. Kolébkou Germánů byly lesy, Keltů stepi. Proto byli Germáni zejména lovci a jejich psi slídiči a krutí útočníci, proto byli prapředci Keltů především pastevci a jejich psi důslední obránci. Tato skutečnost navždy ovlivnila povahu lidu těchto kmenů a z nich později zrozených národů. I v Orange se Kimbrové a Teutoni setkali s Římany. Také zde je žádali o půdu, ale zase marně. Vzplanula bitva a Římané byli opět poraženi. Římský historik Titus Livius líčí hrůznou kavalkádu, uragán lidí a zvířat, který všude rozséval zoufalství a smrt a obracel lidi na útěk. Díky svým psům porazili Kimbrové Římany v roce 113, 109, 107 a 105 před n. l., neboť tak hroznou živou zbraň, vlastní pouze barbarům, Římané nepoužívali a divokost psů je pokaždé zaskočila. Římané se spoléhali pouze na statečnost, výcvik a disciplínu svých mužů a na jejich občanské ctnosti. Římanům nakonec došla s barbary trpělivost. Když se dokázali postavit válečným slonům a velbloudům, proč by měli ustoupit před tesáky krví zdivočelých psů? Do boje proti barbarům tedy povolali dva ze svých nejschopnějších vojevůdců - Gaia Maria a Quinta Lutatia Catulla. V roce 102 před n. l. porazil Marius Teutony u Aquae Sextiae, o rok později pak Kimbry u Vercell. Kimbrové utrpěli drtivou porážku. Římané, kteří je pronásledovali, museli ještě půl dne bojovat na bitevním poli s neméně strašným protivníkem - s kimberskými psy, kteří neopustili mrtvá těla svých pánů a do posledního dechu je bránili. Pravým vítězem těchto bitev byl statečný duch a věrnost kimberských psů.
Do sítí pochytaní psi se nakonec objevili spolu s germánskými zajatci v arénách. Psi i lidé museli bojovat jako gladiátoři pro pobavení publika na život a na smrt s býky, lvy i mezi sebou. Cirky byly postaveny v každém, i menším městě římské říše. Krvavé hry se v nich pořádaly po osm století a zahynuly při nich statisíce lidí a milióny zvířat. Barbarství totiž nebylo výsadou barbarů a nezaniklo spolu s nimi. Barbarství, žoldák zla, pochoduje odnepaměti dějinami lidstva - a drží s ním krok také dnes! |
