PSI ZABÍJEČI

s podtitulem Mýtus, realita či zbožné přání?

Pes válečný a bojový
VÁLEČNÝ PES je zvíře, které provázelo vojsko při válečných taženích a podle svých možností a schopností se účastnilo válečného dění. Psi střežili vojenská ležení, zejména ohrady se zvířaty. Při taženích trvajících mnohdy měsíce i roky pomáhali lovit zvěř, a zásobovat tak mužstvo čerstvým masem. Během bitvy provázeli nejzranitelnější článek vojska, jímž byla vozová jízda přepravující technické služby, zbraně, nářadí a zásoby obilí. Protivník držel psy ze stejných důvodů. Když byla nouze nejvyšší, byli do boje nasazeni i psi. Některé kmeny barbarů své psy k ataku na člověka speciálně cvičily, někteří panovníci speciálně šlechtili. Pes musel být nesmlouvavý k cizím mužům, což mu před třemi, dvěma či tisíci lety nečinilo velkou potíž, poněvadž jeho domestikace byla dosud v plenkách. Pes musel především vědět jak a na koho zaútočit. Jinak útočil na koně s jezdcem, jinak na koně připřažené k vozu, jinak na slony či velbloudy, jinak na člověka...
Pes musel splňovat kýžené parametry – mít co největší výšku a hmotnost, aby jeho útok měl patřičnou razanci a v neposlední řadě aby nebyl dříve, než začne bojovat, ve vřavě ušlapán. Ani ten, kdo zažil střet s kavkazanem, jihorusem, šarplanincem či středoasijcem při plnění jejich služebních povinností, si nedokáže představit konflikt se starověkým molossem!

BOJOVÝ PES bylo zvíře barbarů odchycené na válečném poli anebo dovezené spolu s ostatními šelmami z římských provincií k zápasům v cirkách. Bojový pes typu mastifa, vraždící a vražděný v římském cirku, zmizel spolu s křesťany nenáviděnými krvavými kratochvílemi po rozpadu římské říše.
Plemena psů, vyšlechtěná v moderní době k hubení krys a potkanů, byla nakonec zneužita k zápasům s nejrůznějšími zvířaty, ponejvíce však se soukmenovci. Jsou to psi malého až středního vzrůstu, lehké až střední váhy, temperamentní a vytrvalí. V ringu absolutně postrádají smysl pro fair play, neboť za ně myslí vysoká hladina adrenalinu v krvi a pán, který je svým založením agresívnější než všechna psiska světa dohromady. Tito psi by se o své vůli nepustili do zápasu s „chlapem jako hora“, neboť u člověka uznávají stejně jako ostatní psí plemena jeho duševní i fyzickou převahu. Co já vím, kdykoli došlo k pokousání cizích osob těmito psy, byli napadeni pouze staré osoby, děti či opilci, a to v důsledku chybného chování – ze strany člověka!
Žádné bojové plemeno nikdy neexistovalo a neexistuje. Existují pouze psí jedinci zneužívaní ke psím zápasům!
Toť zatím vše. Podrobněji si však o tomto problému pohovoříme v dalším dílu naší knihy.
„Auro, neštvi mě! Koukej mazat z mého křesla! Co? Ty mi chceš vypovědět válku? Ty chceš se mnou zápasit? Ty jseš čuba válečná a bojová v jedné kůži? No, když tak o tom kynologicky, zoologicky, etologicky a jinakrůznělogicky uvažuji – tak se do toho fotelu vejdeme obě!“
Zpět na Obsah knihy PSI ZABIJEČI