|
Mezi povinnosti psa kdysi nepatřilo jen hlídání stáda a domu. Zarathuštrovi vyznavači prokazují psovi úctu i proto, že spolu se supy a dravými ptáky požíral mrtvé. Být po smrti sežrán psem nebo roznesen po krajině hladovým supem považovali za šťastné ukončení lidské existence. Přesvědčte však o tom tchyni, která si špóruje na truhlu z leštěného ořechu a na náhrobek z mramoru, aby ji báby nepomluvily!
Hrobařské povolání psů vyplynulo z čiré nutnosti. Např. v hornatém Tibetu či ve stepích s kamenitou půdou je skutečně zapeklitou otázkou, co si počít s mrtvolou, kam s ní?
Mongolským pastevcům brání v kopání hrobů jejich víra - země je Velkou matkou, jejíž tvář by ostrým předmětem bolestně zranili. Navíc mrtvé tělo je u většiny národů považováno za rituálně nečisté, a tak by jeho pohřbením byla země i znesvěcena. Spálit mrtvého na pohřební hranici také nebylo možné, protože ve stepi není dost dřeva ani na základní životní potřeby. Proto byly početné smečky věčně hladových polodivokých pasteveckých psů optimálním řešením. Obrovitý hafan se nažral - a bylo po funusu! U nás se této racionální metodě říká Dvě mouchy jednou ranou! Doufám, že neustálé zvyšování už tak neúměrně vysokého pohřebného a cen za psí krmivo někoho nedonutí po ní sáhnout!
V Česku je prý málo olbřímých psů, navíc ochotných požírat bůčkové obyvatelstvo! poštěkává Aura. Ještě že tak!
A jdeme dál!
Hltanem a jícnem putuje strava do žaludku. Psí žaludek je nepříliš velký vak, jehož poměrně tenká stěna je tvořena z hladké svaloviny a sliznice. Žaludek psa velkého plemene pojme zhruba 2,5 litru potravy.
To je ale hafan! žasl za naší brankou 120kilový pupkáč.
Ten toho musí sežrat, viďtežejo?
Mon se podíval na chlapa, pak na mne a po psím svraštil čelo.
Asi tolik co Vy, pane! odvětila jsem uctivě, neboť vím, co se sluší a patří.
Mon se podíval na mne, pak na chlapa a po psím se rozesmál.
Žlázy umístěné ve sliznici žaludeční stěny vylučují tzv. žaludeční šťávy. Tento roztok se skládá z vody, nepatrného množství solí, kyseliny chlorovodíkové a z trávicích enzymů, zejména pepsinu, trypsinu a chymotrypsinu.
Kyselina chlorovodíková má za úkol aktivizovat trávicí enzymy a vytvářet v žaludku silně kyselé prostředí. To je nutné k natrávení bílkovin a kostí.
Ach, ty kosti!
Jednou z příčin nutící část vlčí populace žít v blízkosti paleolitického člověka byl - vlčí hlad. Náš prapředek se vždy zdržoval určitou dobu na jednom místě a kolem jeho primitivního obydlí se hromadily a hladové šelmě libě zaváněly kosti ulovené zvěře. Naše „prapředka“ totiž byla, ať dámy prominou, pěkný cumploch! Vlčí strávníci tak plnili úlohu zvířecí úklidové čety a zároveň se z nich soužitím s člověkem (domestikací) stále více a více stávali psi. Od té doby si lidé myslí, že kosti jsou v psím jídelníčku nezbytné. Tento názor je skutečně „předpotopní“!
Syrové kosti psa nasytí, posílí mu žvýkací svaly, dodají mu spoustu bílkovin, tuků, zdravých vitamínů, manganu, fosforu a toho vápníku co je v nich! Určitá fakta nepopírám, ale je třeba si uvědomit, že organismus zvířete dokáže z kostí vyzískat jen minimum výše uvedených látek. Řešení je nasnadě - průmyslově vyráběná kvalitní kostní a masokostní moučka dodá psovi mnohé z toho, co jeho organismus potřebuje!
Psi zpracovávají kosti tak, že je jen drtí stoličkami. Tím vznikají ostré, jehlovité úlomky (zejména z tepelně upravených kostí drůbežích a králičích), jež mohou zvířeti vážně poranit hltan, uvíznout v jícnu, probodnout žaludeční sliznici, ba mu potrhat střeva. Až zas dáte psovi kosti, představte si, jak chroupete sklenici plnou špendlíků a napínáčků, a co se asi bude dít ve vašich útrobách, až toto ostré menu spolknete. To samé se odehrává v trávicí soustavě psa!
Kyselina chlorovodíková pomáhá chudáku psovi, seč může - kosti změkčuje, rozkládá a vyplavuje z nich sůl. Kyselina chlorovodíková v žaludku psa je docela slušná žíravina. Proti jejímu leptavému účinku chrání sliznici vrstva hlenu, který vylučují četné hlenové buňky. Tato kyselina likviduje škodlivé bakterie obsažené v nepříliš čerstvé potravě, a proto je pes víceméně odolný vůči bakteriálním infekcím z krmiva. Odporně páchnoucí (psovi libě vonící) kosti vyhrabané na smetišti, no to je přeci nějaká pochoutka! A když už nějaký fujtajbl neslupnu, protože jsem momentálně slušně vychovaný pejsánek (pán se na mě upřeně kouká), alespoň se v něm od hlavy až k patě vyválím! Tak!
Pozře-li pes najednou velké množství kostí, vařené kuřecí krky nevyjímaje, hrozí mu neprůchodnost střev. Zvíře trpí kolikami a úpornými zácpami. Při venčení svých psů jsem byla několikrát svědkem toho, jak cizí pes vyl při kálení bolestí. Hned mi bylo jasné, proč. Výkaly převážně kostmi krmených psů jsou suché, bílé, protože obsahují kousky nestrávených ostrých úlomků, které působí zvířeti bolest jak při průchodu trávicím traktem, tak konečníkem.
Kosti patří do popelnice, ne do psí misky!
Chcete-li jednou začas nějakou tu kostičku psovi přece jen dát, aby si nepřipadal diskriminovaný, přimlouvám se za 1-3 syrové kuřecí krky (dle velikosti zvířete), za krátce ovařenou morkovou kost, za hovězí oháňku či tučné konečky ovařených vepřových ocásků. Ty moji psi velmi oblibují a zejména v zimě jsou pro ně vítaným zdrojem potřebného tuku.
Pes nesmí schroupat kost na lačný žaludek, protože by mu v něm způsobila pěknou „paseku“. Nabídnu mu ji jako pozornost hostitelky až po hlavním jídle. Případný ostřejší odštěpek bude při průchodu trávicím traktem bezpečně obalen natrávenou kašovitou hmotou, a tak psovi neuškodí. |
