Jak krmit psy
aneb
Vraž do toho osm kostí!
 |
Potrava a psychika zvířete
| Z mé praxe se mi potvrdila tato tři fakta, za něž dám krk: * Pes, který trpěl jako štěně nedostatkem potravy, je celý svůj život při žrádle nerudný až agresívní, a to jak vůči druhým zvířatům, tak vůči člověku, pána nevyjímaje. * Psovi, který trpěl jako štěně nedostatkem potravy, se žrádlo stane cílem jeho konání a smyslem jeho bytí, nikoli prostředkem k zachování života. Je potravinový narkoman, to jest ve vleku nezvladatelného puzení nacpat se k prasknutí, protože i při plném žaludku bude pociťovat tzv. psychický hlad. * Pes, který trpěl jako štěně nedostatkem potravy, bude „podtržený“ a nikdy z něj nevyroste plnohodnotný představitelplemene. Potravinová nouze se neblaze promítne jak v exteriéru psa (prošláplé tlapy, pronesený hřbet, podměrečnost v kohoutku, nižší hmotnost, nekorektní chrup, nekvalitní srt...), tak v jeho povahových vlastnostech. Už vás slyším, jak namítáte: Náš Azor jako štěně nikdy netrpěl nouzí, dali jsme mu první poslední, ba na klíně jsme ho chovali, aby lépe papal, a nyní ošklivě vrčí, když mu manželka sáhne do kastrůlku... Věřím vám na slovo! Azorek není nic jiného než velmi rozmazlený pejsánek bez špetky disciplíny a úcty k homo sapiens. Projevujete mu „opičí lásku“, a tak ve vás zákonitě nevidí autoritu- vůdce smečky. Nevrčí, že by se bál o potravu, té má přece nadbytek, vrčí,protože u plného kastrolu dokazuje, kdo je ve vaší rodině pánem! On a jen on! Vy jste povinni se s ním rozdělit o své jídlo, ale on - šéfíček - o své nikoli. Po psím bych mu předvedla, jak hluboce se mýlí. Proč po psím? Protože vysvětlováním „po člověčím“, tj. bitím, nelze dobře vychovat ani dítě, ani psa! O kočce nemluvě! Na kurs společenského chování není nikdy pozdě! Najíst by dostával jako poslední. Já, alfa vlčice, začnu stolovat jako první, po mně se pustí do jídla fyzicky či psychicky slabší, a tudíž služebně podřízení vlci (manžel, prarodiče), poté vlčata (děti). Až nyní dostane svou misku vlk na posledním šprclíku v hierarchii smečky - Azorek. Proč mu párkrát nezahrát tento poučný scénář, když on nám coby samozvaný režisér vnucuje svůj? Zavrčí-li, ba dokonce se po mně ožene, když mu sáhnu do misky? I trest vykonám po psím. Jak? Dlaní ho za krkem přimáčknu k zemi. Navíc umím bezvadně výhružně zavrčet. Rodina puká smíchy, psí delikvent se ježí strachem. Takto by dal tlapou a zvukovým doprovodem najevo převahu psí rodič či nadřízený člen smečky. Držela bych ho v podřízené pozici, tj. rozcapeného na břiše, tak dlouho, dokud by mu nedošlo, že pánem jsem tu já. Ještě jednou zavrčíš - a zakousnu tě! Ubezpečuji vás, že není-li pejsek dementní, rychle pochopí, v čem je „jádro pudla“. Prozkoumala jsem zubem přeostrým paniny bačkory, pantofle a lodičky, pánovy ponožky a lejstra, klukovy tužky a propisky, třásně od koberce a třásně od deky, knihy v plátně i v kůži vázané, prozkoumala jsem péřový polštář a taky kudy vedou telefonní dráty po našem baráku a dráty zvonku od naší branky, ale jádro pudla mi paní nikdy prozkoumat nedovolila. A že těch pudlíků znám jen v naší ulici habaděj a všichni jsou přímo k nakousnutí! posteskla si fenka Aura. Tak. Teď jsme se vypořádali s rozmazlenými Azorky, neboť o nich tu není řeč. Řeč je o těch psech, jejichž psychika je nezvratně poznamenána hladověním ve štěněčím věku. Za názorný příklad může posloužit chování mých dvou středoasijců, příslušníků přírodního plemene. Věčně hladovému, bitému a žalářováním v miniaturním kotci vystresovanému psovi se v roce a půl dostalo naší lásky a péče. A dlouhých procházek a celodenního pobíhání po obrovské zahradě. A klidného nočního spánku na teplé předložce před dveřmi ložnice. Když jsem ho poprvé spatřila, připomínal mi sci-fi skulpturu zdrogovaného umělce, který jako dítě přežil Osvětim - žebroví radiátoru ztělesňovalo trup a k němu přiletovaná kropicí konev hlavu. Zapadlé skelné oči zíraly bez zájmu z lebky potažené průsvitnou kůží. Pes vážil 40 kg při výšce 87 cm v kohoutku! Po sedmi měsících dosáhl váhy 85 kg! Každou zimu plánovitě pár kil přibere, aby ho před chladem bezpečně izolovala podkožní tuková vrstva. Zatímco hafan radostně vrtí ťopkou ohonu a tiskne se ke mně obrovitou hlavou, láskyplně mi drtí svými 90 kg živé váhy nárty nohou. Potichu a nenápadně se mi tak vytváří příčně plochá noha. Začínám věřit tomu, že jenom díky jeho těžkotonážnímu šmajchlování si musím kupovat o čísloapůl větší boty! Ačkoli má potravy dostatek, musím jeho patologickou žravost neustále korigovat pečlivě odměřenými dávkami. Kdybych mu nabídla kýbl masa s rýží, snědl by jej do posledního zrnka, aby neurazil. Kdybych před něj postavila dva kýble, snědl by je též do posledního zrnka, aby neurazil a aby nezbylo na Auru, na kočky a na dědečka. Když prostrčil hlavu do otevřeného pytle s granulemi, spořádal jich dobrých pět kilo. Přežral se jak svatebčan, a pak celou noc zvracel obrovské kupy nenatrávené potravy. No fuj! Bylo mu parádně šoufl, ale druhý den mu jako vždy otrnulo, a kdyby měl možnost, nacpal by se znovu jak žok. Několik generací jeho předků již žilo ve městech s člověkem, a tak se chová jako pes kulturního plemene či voříšek, který krutě hladoval a bojí se zítřka - přežírá se. Ačkoli kdysi bídně živořil, nikdy se neožene po mé ruce, když mu sáhnu do misky. Má ruka ho vyléčila, má ruka ho zasytila, má ruka přejala jeho vodítko z rukou paní Smrti, aby ho přivedla zpět do života. Provedu malý experiment. Ještě nestačil ochutnat, když mu zničehonic misku seberu. Jeho oči se na mě s pochopením zahledí: Máš hlad, má paní? Já vím dobře, co je to hlad! Tak se dosyta najez a zbytek mi, prosím tě, nech! Vezmu si jednu granulku, zamlaskám, pohladím jeho velkou hlavu a misku mu vrátím. S granulí v hrsti odcházím a je mi dobře u srdce. Mám přítele, který se se mnou rozdělí o svůj chléb vezdejší. Kdo se tím může pochlubit? |
