Asijští démoni -
Co o nich ještě nevíte
Psí edisoni
|
| Vedeno vnitřní potřebou, ba imperativem objevovat, studovat a mapovat čeníšek obklopující svět, štěně všade vleze, všechno očichá, ochutná, rozkouše, rozedere, rozsápe, rozškube, rozpitvá, rozbije na atomy... Jiná nebyla ani malá Aura. Vyskytly se i okamžiky, kdy jsem fakt ocenila jejího technického génia. Z budíku, který si na chvilku půjčila, vymontovala jako zcela zbytečné součástky jedno ozubené kolečko a dva šroubky, jelikož budík ještě leta přesně ukazoval přesný čas. Přišla na to, jak by se z deseti budíků dal zrobit jedenáctý, a strašlivě na tom zbohatnout! Řekla nám však, že ona není na prachy! Auře pomalu, ale jistě táhne na sedmý rok. Ve chvílích, kdy mne k neunesení miluje, nebo kdy ji něčím naštvu (spolehlivě ji nabudí pokárání: Netušila jsem, že jsi TAK HLOUPÁ!), popadne mou nejintimnější věc – kapesník, ponožku, punčošáky, kalhotky, podprsenku..., a vyřítí se na zahradu „vyšumět“. Předmět doličný buď z lásky jak bílá kravka rozžvýká, nebo vzteky jak bílý běs rozcupuje na cimprcampr! Věci ostatních členů rodiny ji nikdy nezajímaly. Jéžiš, už mi zas šlohla kalhotky! Nemám auto, nemám sekačku na trávu, nejezdím k moři na dovolenou... už takhle na mě sousedi koukají jak na holý zadek! „Auro, pocem!“ Kam by chodila? Další bombarďáky jsou v...! Nebo že by byly v Chocni? Kdykoli mi něco ukradne, jdu ji za to na zahradu rozžvýkat, rozcupovat na kousky, zabít do poťouchlé makovice. Jakmile se však střetnu s jejím pohledem, vyšumím i já, protože v něm vidím jen a jen lásku nebeskou. Vrátíme se do domu opět jako přítelkyně na život a na smrt, přičemž zničený kus garderóby cestou hodíme do popelnice! Práskho! Víko zaklapne nejenom za rozžvýkanou podprdou, ale i za negativními emocemi. Jejími i mými. Častokrát jsem se nad tímto Auřiným a mým následným chováním zamyslela a došla jsem k závěru, že se obě chováme správně! Aura použije můj kapesník jako fackovacího panáka a odreaguje na něm své černé emoce (kdyby byla zlý debil, odreagovala by si je na mé osobě!), já ji jako alfa vlčice s porozuměním odpustím – a život jde dál! Ve 3.–4. měsíci začíná v chování štěněte převažovat orientační reflex, dostavují se pocity strachu, jelikož Nepřítel nikdy nespí! Štěně se necítí dobře v neznámém prostředí, bojí se neznámých předmětů a neznámých lidí (neofobie) a hledá ochranu u svého Člověka. Neofobie se velmi silně projevuje především u štěňat psů přírodních plemen! Nehubujte je a už vůbec se mu neposmívejte! Mluvte na ně tichým, konejšivým hlasem a pomozte mu situaci zvládnout, aby neutrpělo psychické trauma. Když bylo Auře asi tak 5 měsíců, šly jsme kolem páté hodiny ranní ven za zcela prozaickým účelem „čuráaura“. Pomalu se rozednívalo a na naší cestě ke stráni za staveništěm jsme nepotkaly živou duši. Tu se najednou v přítmí a ranním smogu v dálce před námi zjevila silueta chlapa „velkého jak hora“. Lekla jsem se i já, což Auře na statečnosti nijak nepřidalo. Sedla si a čekala, co se bude dít. Muž se blížil a vypadal čím dál hrozivěji. Přes rameno naditou brašnu, obě ruce v kapsách, vyhrnutý límec. Hrůza! Aura začala tiše, jak se domnívala, vrčet. Ve skutečnosti to však bylo ně co mezi pokusem o vrčení a žalostným kňučením notně vyděšeného štěněte. Každý vrah-pejskař by ihned poznal, že není čeho se obávat, a obě nás s klidem zahrdlil. Zatímco Aura vyluzovala ono zoufalé „kňučovrčení“, dělala jsem nám oběma zeď. Díky svému plemeni budila (na dálku, ve tmě, a když padala mha) dojem dospělého psa střední velikosti. Důrazně, aby to blížící se muž velmi dobře slyšel, jsem jí domlouvala: „Auro, no co co co?, to se přece nedělá, žrát pány, a navíc na lačno. Budeš zase blinkat!“ Muž zrychlil krok a kvapem se vzdaloval. Když se konečně Aura zvedla, pod „krvelačnou šelmou“ se zaleskla obrovská louž. Inu, čuráaura! Takto a podobně jsme řešily mnohé delikátní situace a fenka musela mít vždy jistotu, že ať se semele cokoli, že já to zvládnu, což de facto znamenalo, že ji nedám! Věřila jsem, že až „bude velká“, že mi to oplatí. Dnes to vím bezpečně. Ve 2.–3. měsíci je psychika štěněte velmi zranitelná a je třeba ji chránit před nejrůznějšími otřesy. I napohled nevinné zdvihání a chování štěněte cizími lidmi nebo temperamentnější zájem dětí se mohou stát prvopříčinou mnoha neuróz. Krajně škodlivě působí na vývoj psychiky štěněte dlouhé hodiny samoty a nicnedělání. Nudí-li se štěně samo v bytě, vytvářejí se u něho špatné návyky, jichž se pes jen těžko zbavuje. Období 1.–5. měsíce je nejvhodnější k přivykání štěněte na člověka a prostředí, které je obklopuje. Probíhá proces fixace na pána, jeho rodinu a dům. Po 5. měsíci je přivykání na pána obtížnější a nikdy již není zcela dokonalé. Existují i jedinci, kteří se nedokáží citově vázat na žádného člověka, jeho přítomnost pouze trpí a nepociťují touhu ani nutnost být s ním v užším kontaktu. Těch je však, bohudík, mizivé množství. Středoasijci jsou psi jednoho pána. Je-li pán zlý, snadno si zvyknou na pána jiného, hodného, a jsou mu za jeho dobrotu neskonale vděční. Řekla bych, po zkušenostech svých i některých mých známých, kteří se též ujali již starších psů, že tito psí bídníci dokáží být daleko vděčnější, než psi kulturních plemen. Láska k hodnému pánovi je pak z jejich strany přímo fanatická, bezbřehá! Neobávejte se, jste-li citliví a laskaví lidé, ujmout se zbědovaného středoasijce! Odměnou vám bude láska a věrnost, jakou jste dosud nezažili! Sedím v kuchyni u stolu a šiji. Je léto a otevřeným oknem vidím, jak Aura a Mon leží v chládku korun jabloní, a to zády k sobě, protože každý hlídá svou půlku zahrady. Tu se píchnu do prstu a bolestí vykřiknu. Aura se ani nepohne. Telepaticky zachytím, co jí proběhlo hlavou: „Bože můj, Ona je tak děsné nemehlo!“ Zato Mon bleskurychle vyskočí na všechny čtyři a se zlobou svraštělým čelem se tryskem řítí do domu. Běda květináčům, které mu stojí v cestě, běda čerstvě osetému záhonu... Běda, přeběda tomu, kdo mi ublížil! Už je v kuchyni. Rozhlíží se, funí a větří – nikde nikdo! Jen nekrifná švadlenka mu ukazuje poraněný prst. Očichá ho, slízne kapku krve a uklidněn se vrací pod svůj strom. Telepaticky čtu jeho myšlenky: „Moje zlatá paní bude asi nešika. Ale jen trošinku!“ Středoasijci jsou svým založením individualisté a výrazně distanční typy – když si nepřijdou pro pohlazení sami, mazlicí iniciativa z vaší strany je většinou jenom trpně snášena. Dospělý pes se vyhýbá déle trvajícím tělesným kontaktům a zachovává si od vás individuální vzdálenost. Přitom vás však neustále hlídá, protože jste jeho poklad nejcennější. Malá Aura milovala vkrást se do mé postele, kde se mi stočila v nohou. Když jsem jí věnovala „intimnější“ pozornost, hladila ji a muchlala, znechuceně odkráčela a buchla sebou na nejvzdálenějším místě bytu – na chodbě. I dnes přilítne jak vichr, líbne mě, s citem poskáče – a odkráčí za svými povinnostmi. „Auro, pojď mi dát ještě jednu hubinku!“ žadoním. Ani se neohlédne, pouze zavrtí ťopkou ocasu. „Šetřím energií!“ dekóduji si její gesto. To však neznamená, že je s její náklonností ke mně něco v nepořádku! Instinkt jejího plemene jí velí udržovat si od člověka i od zvířete svého druhu individuální distanc. Naproti tomu jí vůbec, ale vůbec nevadilo spát s mírným modrým britským kocourem Dandym, kterého milovala stejně něžně jako dítě svou plyšovou hračku. Zázraky se dějí! Nikdy nedovolte, aby se vašeho štěněte dotýkali cizí lidé! Štěněti je fyzický kontakt krajně nepříjemný, ale samo se ještě bránit nedokáže. Až jednou svou nevoli projeví, a u asijce to nebude příliš dlouho trvat, bude to odpověď nečekaná, velmi razantní a i pro vás šokující. V zájmu spoluobčanů i svého psa buďte disciplinovaní a korigujte obdiv kolemjdoucích ke svému zvířeti pouze na projevy verbální. Vyvíjí-li se psychika správně, v roce věku se u psa projeví obranný reflex v aktivní formě. Stává se, že i psychicky zcela normální, ale na člověka nedostatečně zvyklý pes může pro svého majitele znamenat velké nebezpečí. Díky své mohutnosti, síle a dravosti jsou nebezpeční zvlášť psi-samci, avšak i drobnější fenky představují pro svůj vysoce vyvinutý pud sebezáchovy značnou hrozbu. Rvačky mezi fenami mají také mnohem nekompromisnější charakter, než rvačky mezi psy. Situace hrozící výbuchem mezi člověkem a psem vznikají především tehdy, je-li pes necitlivě donucován k nějaké jemu nepříjemné činnosti. Hierarchické vztahy v minismečce sourozenců se začínají formovat začátkem „hravého“ období, tj. zhruba koncem 1. a na začátku 2. měsíce života. Štěně začíná žít dle přísných zákonů své smečky. Jestliže byl pes odebrán z psí komunity v prvém měsíci svého života, a nebyl tudíž dostatečně dlouhou dobu v kontaktu s ostatními psy, instinkty smečky kolující v jeho krvi se většinou výrazně transformují na rodinu majitele, na „lidskou smečku“. Tito psi se však již nikdy nepřizpůsobí životu „v psím kolektivu“. Vyznačují se výbušným, agresívním chováním jak ve vztahu ke psům, tak k fenám, neumějí si s ostatními psy hrát a adekvátně reagovat na chování ostatních psů. To už představuje závažné narušení psychiky. Jejich majitelé s nimi prožívají horké chvíle a jsou nuceni venčit je většinou brzo ráno či v noci, na silném vodítku a s náhubkem. Slyšela jsem o případu, kdy k takovémuto „vyšinutému“ zvířeti přivedli na krytí fenu. Když si majitelé psa a feny vypili kafíčko, šli se na dvorek podívat, „jak jim to spolu jde“. Tam dočista ztuhli hrůzou: pes svou nevěstu v tichosti zadávil, rozerval jí útroby a jako filmový vlkodlak právě požíral její vnitřnosti! Neberte si proto od chovatelů štěně mladší osmi neděl! Nechávejte proto své štěně hrát si s ostatními pejsky tak, jako necháváte své dítě hrát si s ostatními dětmi! Ve skupině psů se vždy vydělují dominantní jedinci vůdcové, jimž se také říká alfa-zvíře. Hierarchie se zakládá na zkoušce síly, přičemž měření sil se ne vždy provádí ve rvačce. Auře stačí se na drzého (většinou, v porovnání s jejími rozměry, miniaturního) provokatéra jenom podívat, a hystericky štěkající pes zmlkne, otočí hlavu a bez oka mrknutí se dívá stranou. Tímto pravěkým gestem jí vyjadřuje svou podřízenost, poněvadž jí symbolicky dává v plen nechráněné hrdlo. V tu chvíli o něj Aura ztratí zájem. Má-li pejsek sebevražedné sklony či je-li to paličatý skotský teriér, který mi svým fanatickým vyznáváním neohroženosti připomíná japonské letce-kamikadze, zuřivě na ni štěká dál. V tom případě začne Aura „dunět“ takovým způsobem, že i mně tuhne krev v žilách. Slabší psí jedinci omdlí a páníčkové si je seberou a odnesou, skotský teriér ňafe dál. Uprostřed nejlepšího si ho Aura bleskově nahrne pod sebe, nad křehkým teriéřím vazem se za běsného dunění míhají její tesáky, tete a tete mu zřejmě od plic cosi peprného poví a potom ho s citem štípne do oné části těla, kde to není životu žádného živočišného druhu nebezpečné. Scéna, navenek vypadající, že trhá černého smetáčka na cimprcampr, je zničehonic u konce. Aura je opět bohorovně klidná a oslintaný teriér je tentokrát připraven si s ní opravdu hezky hrát! Ať žije mír a přátelství mezi plemeny! Teriérova panička je téhož politického přesvědčení, a tak si hrajeme. Pozorovat Auru při hře bývalo fascinující, protože obklopena jezevčíky, pudlíky, dalmatiny a dalšími typicky pražskými plemeny předstírala roli pronásledovaného, roli oběti. Je to způsob hry typický pro vlky, kdy nejsilnější, dominantní jedinci se nechávají „štvát a lovit“, předstírajíce pokoru, strach a útěk, níže postavenými členy smečky, kteří přebírají roli útočníka a pronásledovatele. Aurina bývala „štvanec“ jak vyšitý! Pamatuji si, jak jednou prchala „v panické hrůze“ před třemi blahem ječícími čivavami a černobílým papillonem. Lidé se zastavovali, smáli se a kroutili hlavami. Jeden pán na ni dokonce posměšně zahvízdal. V duchu si dozajista říkal: „Ten velkej bílej pes je největší posera, jakýho jsem kdy v životě viděl! Na toho kdybych dup, tak už ho nikdy nikdo neuvidí!“ Chachááá, připomnělo mi to jeden zážitek z čekárny u veterinárního lékaře. Ale to už odbíhám od tématu, takže vám to odvyprávím někdy jindy! Ne, fakt je zbytečné mě přemlouvat... Tak jo, když jinak nedáte! Tato epizoda názorně demonstruje povahové vlastnosti středoasijců – a „výcvik“ jejich majitelů. Jakmile jsem vkročila do čekárny, okamžitě jsem zaznamenala, že je v protějším rohu zaparkován obrovitý středoasijec. Tudíž jsem si skromně sedla na krajíček první židle u dveří. Byla jsem ve střehu. Jednak jsem nesla v přenosce načuřeného kocoura, jednak znám své pappenhajmské! Asijec „tvrdě spal“ u nohou paničky, která si soustředěně četla časopis Pes přítel člověka. Byl to nádherný exemplář, ten středoasijec – hlava jak nůše, tlapy jak mistr světa v boxu, svaly jak Rambo, huňatý kožich, masívní obojek, na němž byste odvedli i býka, zkrátka a dobře, roztomilý medvídek Pú, jenom asi tak stokrát větší. Dveře čekárny se energicky rozlétly a dovnitř vrazil pán s pudlíkem. Cítila jsem, jak se mi v zátylku zježily vlásky. Pudlík byl velmi inteligentní pejsek, takže než usedl s pánem poblíž středoasijce, musel být přiškrcen a vláčen. Pánův pohled padl na středoasijce a rozzářil se jako neón nad cukrárnou. „Panečku, to je ale krasavec!“ vykřikl a spráskl ruce. Cítila jsem, jak mi na čele vyvstal studený pot. „Jéžiš, to je kus psa! To není pes, to je tele! A jak je hodnej, jak hezky hajá! To jenom ty jsi takový třeštiprdlo pitomý!“ sepsul přítomností asijce zpovykaného pudlíka, který momentálně netoužil po ničem jiném, než být muškou jenom zlatou. Asijec pootevřel jedno krhavé oko, odfrkl a opět „tvrdě usnul“. Jeho odfrknutí mi i na tu dálku mírně počechralo drdol. Pevně jsem si přitiskla přenosku s naježeným kocourem k hrudi. „Jakpak se menuješ, co? Jak ti říká panička?“ zajímal se pán. Panička obrátila stránku a četla dál. „No fraj si tě musím jít pohladit!“ zahlaholil a vyrazil. V duchu jsem viděla směrovku s nápisem: Krchov – 3 m. „Stůjte!“ zašeptala paní. „Cože?“ špatně slyšel pán. „Stůjte, říkám vám!“ deklamovala tlumeným, monotónním hlasem jako robot, aby nevzbudila pozornost psa, jehož jedno oko se opět otevřelo. Tentokrát jsem v něm viděla vzplanout a hořet rudý plamínek. V tu chvíli se mi zdálo, že mám kecky z olova! „Neotáčejte se k nám zády, prosím, nýbrž pomalu, pomaličku couvejte. Buďte zticha, nedupejte a nemávejte rukama! Pozor, ať neporazíte židli! Teď se vyhněte paní s pejskem, nezakopněte pánovi o kufřík – tak, dobře! Ještě jeden krok...“ Pán se vrátil do své výchozí pozice a asijec zavřel oko. Plamínek pohasl. „Děkuji, vám, pane! A teď se laskavě seberte – a jděte do prdele!“ Možná, že to byl ten samý pán, co se smál na loučce Auře, kdo ví? Jakmile Aurice dospěla, stala se z ní energická mladá dáma s hlubokým právním povědomím, takže za jakékoli porušení pravidel hry a zákona smečky (silnější stisknutí, nežli je při hře povoleno, nerespektování hierarchie smečky atd. atp.) provinilce coby samosoudkyně na fleku ztrestala. Na její výchovné lekce však nejsou tato plemena stavěna, a tak nám skončil čas malin nezralých. |
