Asijští démoni -
Co o nich ještě nevíte
 |
Povahové vlastnosti
|
| „Jdem domů, bude pršet!“ vybídla jsem ho jednoho pošmourného dne a pes běžel do domu přede mnou a galantně mi otevíral všechny dveře, protože jsem nesla plnou náruč suchého prádla. Proběhl verandou, prolítl chodbou, vyběhl po schodech – a tu se na odpočivadle zastavil. Otočil se a posadil se proti mně. Tyčil se do výšky a do šířky jako hora živého, horečně oddechujícího masa, která mi zavalila vchod do kuchyně. Jeho zápěstí byla silnější než má zápěstí, jeho hlava dvakrát větší, než má hlava, a vážil o dobrých 15 kilo víc než já. Stála jsem uprostřed schodiště, držela se jak klíště vypraných cejch a hlavou se mi honily prapodivné myšlenky, včetně té, že pes měl být kdysi utracen pro přílišnou agresivitu. Mé oči byly v úrovni jeho malých, jakoby skelných očí. Upřeně jsme na sebe hleděli a já si přečetla, co mi sděluje svým pohledem: „Budu-li chtít, moje milá, srazím tě ze schodů a zadávím! Doufám, že sis toho vědoma!“ Byla jsem si toho vědoma! Kdybych se otočila a chtěla utéci, navždy bych ztratila svůj post vládkyně Všehomíra a zároveň mu poskytla inspirující pohled na svůj vaz. Nikdy před nikým neutíkám! Kdybych ignorovala jeho varování, vystoupila po schodech a chtěla ho odstrčit z cesty, riskovala bych, že do mě strčí jako první a já že se skácím s plnou náručí prádla naznak ze schodů. Natlouct si a vyválet čisťounké prádlo jsem též nehodlala! Pes napjatě čekal, jak se zachovám. Podle hrajících svalů pod zlatistou srstí jsem viděla, jak se samou zvědavostí tetelí. V tu chvíli jsem pochopila, o co tu kráčí! Od první do deváté třídy jsem vedla partu báječných kluků. Měli jsme se rádi a ve všem jsme si pomáhali. Byly však okamžiky, kdy se „mužstvo“ vzbouřilo a la Běda mužům, kterým žena vládne!, a já si musela udržet autoritu. Jako fyzicky slabší holka jsem většinou použila „psychologii“, ale někdy to byl i zcela prozaický pohlavek. Nikdy mi ho žádný kluk nevrátil – naopak, okamžitě „zkrotl“. No jasně! Já jsem holka a Mon mi chce dokázat, jaký je velký kluk! A tak jsem se na psího samce po holčičím usmála, sklonila se k jeho obrovské hlavě, políbila ho na čenich – a vší silou ho kousla do laloku pod krkem. „Jsi mrtvej, vole!“ oznámila jsem mu, aby mu bylo jasné, jak to s ním vypadá. Jen tak tak jsem stačila uskočit. Pes se vyřítil z domu porážeje vše, co mu stálo v cestě. Vyběhla jsem na zápraží a co nevidím? Pes lítá kol dokola po zahradě jak bzuk, panebože, támhle vyvrátil ze země mladou jablůňku!, vyhazuje zadkem jak zdivočelý bejček, jazyk vyplazený, oči mu svítí a směje se od ucha k uchu! Stála jsem na zápraží, plnou náruč prádla, a smála se s ním. Od chvíle, co jsem ho „zakousla“, se Mon hihňal, smál a řehnil jako každý jiný pes. Stačilo k tomu tak málo – skálopevně věřit, že mě má rád a že mi nikdy neublíží. Skálopevně věřit, že i on věří, že ho mám ráda a že mu nikdy neublížím. Vyšlo to! Důvěra je velmi důležitá, a to jak ve vztazích mezi lidmi, tak, a to zejména, ve vztazích mezi lidmi a zvířaty. Posuďte sami. Aura odmalička miluje dr. K. K., jelikož omamně voní lulkovým tabákem, nosil, nosí a bude nosit čepici leninku a vždy žvýká žvýkačku. I on ji má rád a chová k ní bezmeznou důvěru. „Než si vypiju kafe, pohlídej mi, krasavice inteligentní, žvejkačku!“ prohlásil jednou k mému údivu. Neobrátil se však na mne, jak jsem se mylně domnívala, nýbrž na Auru. Vyplivl žvejku na dlaň a s upozorněním: „Ne abys ji spolkla!“ ji Auře podal. Fenka byla z této důvěrnosti blahem bez sebe. Jemně mu sebrala žvýkačku z dlaně, zalehla a zatímco pan doktor popíjel kávičku a diskutoval, svědomitě ji dumlala. Dopil a napřáhl k Auře dlaň. „Naval žvejku!“ vyzval ji a Aura ji poslušně vyplivla. K našemu ohromení si pan doktor strčil bílou kuličku do pusy a energicky žvýkaje nám dovyprávěl, co vše se mu přihodilo v době, kdy jsme se neviděli. Aura mu zbožným pohledem visela na rtech. Jednak naslouchala báječným příhodám, při nichž jsme se váleli smíchy, jednak čekala, jestli ji znovu nepožádá, ať mu na chvíli pohlídá žvejku. Za ta leta, co si u Aury odkládá žvýkačku, se stalo pouze čtyřikrát, že mu ji z přemíry horlivosti spolkla. Třikrát mu ztrátu nahradila. Jednou mu za ni nabídla psí vitamínovou tyčinku, podruhé syrový kuřecí krk a potřetí mou peněženku. Všechno s vážnou tváří přijal – tyčinku poslušně sežvýkal, kuřecí krk jsem mu zabalila pro kocoura a portmonku (beztak v ní bylo prd!) mi diskrétně vrátil, když se šla Aura podívat, co konkrétního hledá kocour Dandy v její misce. Když ji spolkla počtvrté, s provinilým výrazem se zvedla a šla si lehnout na balkónek. Doktor vybalil nový plátek žvýkačky, olízl jej a zahlaholil: „Paní, pojďte mi pohlídat žvejku!“ Letěla takovým fofrem, až cestou srolovala běhoun na chodbě a podupala kocoura Dandyho, svého miláčka! Než jsme poznali doktora K. K., fakt jsem si myslela, že nejvíc potrefená jsem tady já. Omyl! Mnozí z vás určitě vlastní kocoura, a tak vám grátis prozradím, jak odnaučil pan doktor svého kocprdu, aby mu v bytě značkoval. Všechno na světě mu odpustil, ale když pronikavým kocouřím pižmem ostříkl jeho leninku, to už se odpustit nedalo! „Zneuctit páníčkovi jeho milovanou čepici je zločin, který by se měl trestat propadnutím kocouřího hrdla!“ horlil doktor K. K., jinak zarytý odpůrce trestu smrti. „Jak jsi tedy kocoura potrestal?“ ptala jsem se s napětím, protože vím, jak Ferdu až nekriticky miluje. Čekala jsem, že mi odpoví, že dal kocoura konečně vykastrovat, jak mu, když se rafnou, leta vyhrožuje, ale on zasvítil očkama a s vážnou tváří prohlásil: „Kocour spal v zahradě pod keřem, tož jsem nelenil a počural jsem ho! Co počural – pochcal jsem ho od hlavy k patě!“ Non comment! Již ve třech nedělích se štěňata začínají aktivně „zaobírat“ svými sourozenci a ve hře svědomitě napodobovat chování jak matky, tak svých vrstevníků. Od 6.–7. týdne věku se objevuje instinkt následování matky: v tomto věku už reagují na celou škálu pohybů, póz, mimiky a zvuků, s nimiž se na ně matka obrací. Štěňata si den po dni osvojují normy chování ve skupině, resp. ve smečce, přičemž zákonitosti společenského života jsou velmi přísné. Období od jednoho do dvou měsíců věku je nesmírně důležité pro rozvoj zoosociálních vztahů, pro zdravý vývoj psychiky zvířete. Šťastný majitel si přinese psího drobka domů, štěně leží na svém pelíšku, a protože se mu nedostává žádných přirozených podnětů ze strany matky a sourozenců, spí a poklimbává. Jeho mozek nemá možnost zpracovávat a ukládat další a další dojmy a informace, a tak se tempo jeho duševního vývoje zpomaluje. Stejně je tomu u dětí. Čím více se jim od raného věku matka věnuje, čím více informací (písničky, básničky, pohádky, hry zaměřené jak na fyzický, tak duševní rozvoj) jim dennodenně poskytuje, tím jsou bystřejší a inteligentnější. Stejně jako nesmíme přehánět výcvik štěněte, nesmíme ani přehánět „výcvik“ dítěte. Zákonitě se dostaví momenty, kdy přetížené dítě (štěně) instinktivně „vypne“. Tím nás malý „ignorant“ parádně vytočí. Ve vzteku si mumláme: „Po kom ta holka je, že je tak líná a blbá? Po mně tedy určitě ne! No jasně, je po bábě z mužovy strany!“ Klídek, je celá po nás! Bystrá a inteligentní! Ke všem mláďatům, lidským i zvířecím, však musíme přistupovat s porozuměním k možnostem jejich věku! Na procházky se chodí se sedminedělním štěnětem-středoasijcem tak 3–4krát denně, a to ne na nějak příliš dlouhou dobu, aby prcek nedošel úhony, a taky nás to s ním dosud, přiznejme si to, příliš nebaví, protože my chceme parťáka a ne dělat někomu od rána do večera chůvu! Nebo s ním naopak vyrazíme na dlouhou túru, protože si potřebujeme po práci proluftovat faldy. Jsme tak zahleděni do sebe, že nám jaksi uniká, že na první pohled bezstarostné štěně psychicky trpí, protože se ocitlo v jemu cizím, hlučném, a tudíž nepřátelském světě. Batolí se v prachu sluncem rozpáleného chodníku, má žízeň a bolí ho nožičky. Je unaveno a ospalé, a tak co chvíli zakňučí, ale my jsme slepí a hluší: vzali jsme tě milostivě na procházku, tak se uč chodit na vodítku, šlapej a neremcej! Jsme sobečtí... Že to není pravda? Že štěně berete každou chvíli do náruče, aby si odpočinulo? Že víte, že přetěžováním štěněte chůzí mu můžete způsobit dysplazii? Že s ním chodíte jenom za chládku, aby nedostalo úžeh? Že pro ně berete na vycházku také piškotku a voděnku? Vidím, že je štěně v dobrých rukou! Díky instinktu následování se nám štěně motá v nejlepším případě kolem nohou, přičemž nás co chvíli opustí a běží v patách kohokoli, kdo se nejblíž namane. Většinu páníčků to rozhořčí: „Vidíte ho, nevděčníka! Ten pes mě nemá rád, klidně mě tu nechá trčet, ani se neohlédne, když ho volám, šel by prostě – s každým!“ Psí batole je dostiženo, lapnuto a většinou třepnuto či vykrákáno za faldíček na hřbetě. O slovním doprovodu nemluvě! Chyba! Chování štěněte, které si na nás doposud nezvyklo jako na svého „mámutátu“ a je dezorientováno cizím prostředím, je korigováno jen a jen instinktem následování. Snášejme trpělivě tento stav trvající u kulturních plemen někdy i několik měsíců u vědomí toho, že pes bude nucen tolerovat naše instinkty, pudy a manýry po celou dobu našeho spolužití! A to je daleko větší štrapác! Nespletla jsem se, kdeže! Záměrně jsem napsala „u kulturních plemen“, protože jsem ani já, ani nikdo z mých početných známých, kteří vlastní středoasijce, nezažili, že by se jejich štěně kdy vydalo za cizím člověkem. Naopak, od chvíle, kdy si štěně přivezli domů, se od nich na krok nehnulo, respektive od toho člena rodiny, jehož si instinktivně vybralo za svého pána. Cizí lidé pro ně byli jen a jen cizí lidé, k nimž instinktivně chovalo silnou nedůvěru. Mladí manželé měli šestiletou holčičku a rotvajlera. Zpět – mladí manželé měli šestiletou holčičku a ta měla rotvajlera! Pes se totiž narodil jen a jen proto, aby celý boží den na každém kroku doprovázel a jako oko v hlavě střežil blonďatou treperendu. Dítě trávilo většinu dne u babičky a dědečka na polosamotě, kde nebyly jiné děti, zato psi, kočky, slepice, králíci, holubi, husy, kachny... S veškerou havětí na dvorku si dítě rozumělo jako Mauglí a nebylo tvora, který by mu ublížil. Jeho první slovo nebylo máma nebo táta, nýbrž PES! Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech a po psech, a tak rotvajlera kdosi otrávil. Dítě nejdříve celé noci zoufale plakalo a celé dny všade psa hledalo, protože nedokázalo pochopit, že je pes-bratr navždy opustil. Pak přestalo mluvit. Když po dlouhé době mluvit začalo, tak koktalo. Zjistili to, když zaslechli, jak telefonuje hodnému pánbíčkovi do nebe, aby psa poslal zpět na zem! „Sta-ta-tačíí mu-mu-mu řříct: Kdde má-máš Jajarušku?“ vysvětlovala pánbíčkovi. Otřesení a dojatí rodiče koupili holčičce štěně kokršpaněla. Ani si ho nevšimla, protože „malý pes není žádný pes“! Přečetli si mou knížku Asijští démoni a rozjeli se pro asijce. Se štěnětem si to namířili rovnou ke mně, aby mi je ukázali. Rozzářená holčička ani nemusela vést štěně na vodítku – pejsek jí šel těsně u nohy a zbožně k ní vzhlížel. Ani na chvíli se od ní nehnul. Přijeli k nám po půl roce, aby se pochlubili, jak pesan vyrostl. Už když stáli za brankou, jsem pochopila, že paní je Jaruška a že pes ji hlídá jako sedmihlavá saň. Nedopustila jsem se proto hloupé chyby, abych se dítěti vrhla v ústrety, natož abych se k němu sklonila s tím, jestli je nezlobí paní učitelka. Nikdo ji nezlobí! řekly mi psí oči. Nezlobila jsem ani já! Zatímco jsme si s mladými manželi povídali, holčička se psem pročesali dům a všechno si prohlédli. Nakonec se v obýváku schovali pod konferenční stolek. Protože má stolek skleněnou vrchní desku, viděla jsem toto: Pes dítě něžně obejmul předními tlapami, jazykem mu starostlivě sčesal vlásky za ouška a pak nehnutě ležel s malou v náručí, protože usnula s hlavou na jeho hrudi. „Mne poslechne s větším či menším prodlením, protože ví, že musí. Z každého chlupu mu přitom razí myšlenka: ,Jediné, co skutečně musím, je hlídat malou a jednou umřít!‘ Holku poslechne proto, že ji poslechnout chce, a to okamžitě. Ona je jeho paní, my jsme jenom ,křoví‘,“ řekl mladý muž a já v jeho hlase neslyšela uraženou ješitnost lidského „samce“, nýbrž hrdost na křehkou dcerku, kterou si jako skutečnou osobnost zvolil obrovitý středoasijec za svou paní. |
